Jak moc je až moc? - Michelle Belanger

[Aeldra]

Tolerance, relativismus a tenký led
Buddhistickým ideálem je Střední cesta. Přesto, že sám nejsem buddhistka, respektuji a podporuji tento přístup k životu. Zjistila jsem, že je možné to aplikovat na každý aspekt našich životů. Jestliže žijeme z jednoho extrému k druhému, pouze si způsobujeme potíže. To platí jak pro nálady, tak ideály či chování. Tolerance je dobrý příklad. Existujeme ve společnosti, která není zrovna moc tolerantní. Extrémnost netolerantnosti je každodenním pravidlem. Lidé jsou souzeni na základě jejich vzhledu, účesu, co poslouchají za hudbu a to vůbec nezmiňuji barvu kůže, pohlaví, sexuální orientaci a víru. Většina z nás, pocházející z okrajových menšin, vynaložili nemalou snahu o oddělení od netolerance a místo toho se snažíme přijímat jedince na základě toho, jací jsou, a kdo jsou bez ohledu na to, co/kdo to může být. Toto je hlavní, jedná-li se o tolerování náboženství a spirituální rozdílnosti. Každopádně až moc často se během našeho cíle tolerovat všechny ideály, praktiky a způsoby života se až přehnaně snažíme vyrovnat skličující netoleranci, které musíme čelit každý den. S nejlepším úmyslem se divoce přikláníme k druhému extrému a přijímáme každý manýr a chování bez ohledu na to, jak moc fantastický či nelogický může být. Nejlépe je to pozorovatelné na internetu. Mám kamaráda, který spravuje docela velký pohansky orientovaný emailový list. Moudrý a vzdělaný jedinec, který však má pár velice opojných ideálů. Jelikož jeho přesvědčení je dosti neobvyklé, a často bylo odsouzeno bez jakéhokoliv prodiskutování, tak věří, že každý jedinec na jeho emailovém listu má právo tvrdit co chce ohledně jejich duchovních zkušeností, magických schopnostech a vztazích s duchy a bohy. Ať je tvrzení sebe absurdnější, nebo jak moc daná osoba klame, můj kamarád ji bude bránit proti komukoliv, kdo se pokusí jejich tvrzení zpochybnit s tím, že se nikdo nemůže dostat do hlavy toho jedince a vidět přesně to, co on/a. S tímto argumentuje, že není možné argumentovat, že nějaké tvrzení či přesvědčení není validní. Cokoliv jiného, než tento vše akceptující postoj subjektivní pravdy je kritizováno jako netolerance, která je převlečena za selský rozum, logiku nebo racionalitu.

Hranice divokých tvrzení
Nejsem si jistá kolik lidí zažilo úchvatnou rozmanitost tvrzení se kterými se můžete setkat na internetu. Pro mne to je docela šokující. Setkala jsme se s lidmi, kteří se vší vážností tvrdili, že dokáží kouzlo, které jim dovolí fyzicky létat. Víc lidí, než bych chtěla, se mne pokoušelo přesvědčit, že vlastní kopii legendárního Necronomiconu, který je prý vskutku vázán lidskou kůží. A to je stále nic oproti jedincům, jenž vyprávěli o vyvolávání démonů z masa a kostí, pití pohárů lidské krve každý týden a prohlašující se za žijící inkarnace božstva, které si zrovna na tento týden vybrali. Velice ráda bych prohlásila, že toto je fenomén způsobený internetem, vezmeme-li v potaz, jak jednoduché je maskovat se jako někdo jiný než ve skutečnosti jste. Bohužel ještě před rozšířením internetu jsem se setkala s podobnými prohlášeními. Jak jsem komunikovala tváří v tvář s lidmi, či skrze korespondenci, zdálo se, že takovýchto vykuků je méně. Ale požehnání i prokletí internetu je, že nám umožnilo setkávat se s velkým množstvím těchto „vychloubalů“. Myslím si, že procentuální množství těchto divokých vychloubalů je stejné, ale internet jim umožňuje se lépe prezentovat a být viditelnější. Musím říci, že internetové komunity ještě pravděpodobně povzbuzují postoj super tolerance, jako třebas emailový list mého kamaráda. V minulosti jsem neměla problém někomu přímo říci, že si myslím, že si ze mne dělají pouze srandu. Když dnes vyjádřím takovýto názor na až přílišném množství emailových listů, je na mne zaútočeno z pěti různých směrů, že je odsuzuji aniž bych jednoduše rozuměla „rozdílnému“ pohledu na věc někoho jiného. Tak nějak hlas rozumu je utápěn v močálu politické korektnosti a zavádějící výpravě k dosáhnutí svobody slova i za cenu totální intelektuální anarchie.

Past relativismu
V určitém bodě se tolerance, praktikovaná jako opak extrému netolerance, se stává něčím známým jako relativismus. V relativismu nejsou žádné absolutní hodnoty. Vše je subjektivní a vztahující se ke zkušenosti a výběru jedince. Z relativistického úhlu pohledu se nemohu dohadovat, že červená je červená, protože není způsob, jak bych mohla adekvátně dokázat, že má verze červené je stejná jako „červená“ vnímána někým jiným, kdo ji může vnímat ve skutečnosti jako modrou. Relativismus může zapříčinit uvažování v extrémech, hrozbu sociální fragmentace, případně rozklad základů jazyka a komunikace Podle relativismu už jenom fakt, že někdo může mít jinou zkušenost než já z toho dělá pro mne nemožné prosazovat nějakou zkušenost jakožto pravdivou a validní. A to je pastí relativismu. Jestliže je definice založena na subjektivním názoru, jak určíme, co je pravdivé a co ne? Koncepty jako „pravda“ a „realita“ ztrácí veškerý smysl, protože význam může a taky se mění od osoby k osobě v závislosti na jejich úhlu pohledu.

Relativismus a náboženská různorodost
Na povrchu se zdá relativismus jako dobrý nápad, hlavně v případě, že se jedná o víru a náboženství. Uznání, že prožitky (zkušenosti) jsou subjektivní interpretace reality každého jedince je proměnlivé dle dané subjektivní zkušenosti a základní částí akceptování různorodosti náboženské víry. Náboženské prožitky jsou výlučně subjektivní. Má vize „boha“ není shodná s muslimskou vizí Boha a dokonce i ve stejné sektě bude mít každý jedinec svůj unikátní pohled na dané božstvo vzývané tou sektou. Ale relativismus, vzatý do svého logického extrému, dokonce někomu umožňuje prohlásit, že „bůh“ je ve skutečnosti pes a nikdo to nemůže zpochybnit. Než budu pokračovat s tímto argumentem, tak bych ráda osvětlila svůj vlastní postoj ohledně náboženství a spirituality. Jsem to, co často popisuji jako Universalista. Věřím, že je tolik jmen pro Božstvo, kolik je lidí kteří to vysloví, a dokonce více. Co víc, je tolik cest k Božství, kolik lidí jež po nich kráčí a ještě více. Náš prožitek „boha“ a universa je pouze náš a jen náš a nebude jiný než subjektivní, unikátní a intenzivně osobní, vyřčený pouze v našem duchovním jazyce. Ale není toto relativismus? A s takovýmto tolerantním pohledem na svět, jak může někdo rozeznat legitimní víru od psychologického klamu? Můj dobrý přítel a spisovatel Jason B. Crutchfield řekl, že je to tenký led.

size=150]Pravda versus klam[[/size]
V ideálním světě, tolerance by neměla být podmínečná. V takovém perfektním světě by mělo být akceptování spirituální víry, zkušeností a praktik každé osoby samozřejmostí. Ale bohužel nežijeme v ideálním světě, a jak spousta zkušeností přes internet dokázala, někteří lidé prostě lžou, nebo věří falešným spirituálním zážitkům. Většina z nás, kteří mají nějakou zkušenost v tomto oboru dokáží adekvátně odlišit legitimní tvrzení od klamu nebo případné úplné lži. Ve většině případech se kterými jsem se setkala, je toto rozlišení velice jednoduché. Obvykle intuitivně tušíme, zdali někdo mluví od srdce o svých spirituálních záležitostech, nebo zdali nás zahrnují kupou výmyslů. Ale jestliže absolutně budeme tolerovat individuální víry, není způsob, jak bychom mohli poukázat na chybné přesvědčení daných jedinců. Vždy se najde nějaký relativista, jenž pronese „Tvé zkušenosti nejsou mé zkušenosti, tak jak můžeš vědět, co je pravda a co lež?“. Obvykle není třeba zápasit s těmito lepkavými problémy ohledně „správnosti“ a „špatnosti“ v ohledu na osobní víru. Jenomže a hlavně se to týká internetu, kde jsem viděla chybné přesvědčení udělat mnohem více škody než užitku. Když lidé použijí rozšířený pohled relativismu aby mohli prohlásit, že bůh je pes, tak spousta začínajících, kteří si teprve potřebují vybudovat adekvátní soudnost budou akorát zmateni. V některých případech je to dokonce vrátí zpět ve svých poznatcích, jelikož se potřebují vrátit a zjistit, co vše jim bylo nalháno a co je pravda a znovu poznat základy věcí. V některých případech to dokonce může otřást vírou ve vše ve chvíli, kdy přijmou vymyšlenou víru a poté zjistí, že to vše bylo založeno na lži nebo klamu. V nejhorším případě to může vést do nebezpečných teritorií, jako například skupina lidí ve filmu „Halle-Bopp Comet,“ která spáchala hromadnou sebevraždu, aby se přidali k vesmírné invazi vetřelců.

Tenký led
Již několik let zápasím s těmito problémy. Navzdory mé námaze, stále ještě nemám vymyšlena žádná funkční a přesná pravidla pro ověřování něčích tvrzení o magii nebo spiritualitě. Selský rozum je obvykle ku pomoci, ale mezi pohany a magií zabývajícími se komunitami se téměř vždy setkáváme s neobvyklými zkušenostmi. Sama věřím některým věcem, které by ostatní označili jako „mimo“ a z racionálně materialistického perspektivy kdokoliv, kdo věří v magii je „mimo“. Nejlepší měřítko, na které jsem přišla, je poměrně ohebné. Bere to v potaz fakt, že různí jedinci mají radikálně rozdílné zkušenosti a perspektivity a nadále se bere v potaz, že má interpretace skutečnosti nemusí být přesná ani kompletní. Přistupuji-li tímto způsobem, soudím jednotlivcovu důvěryhodnost méně na daném tvrzení, ale spíše na tom, jak to podává během doby. Důvěryhodní lidé mají sklon k prezentování sebe sama racionálně a shodně po delší dobu. Mnohdy dojdou k divokým tvrzením, často je ověřují a berou v potaz, že tomu nemusíte věřit a nejste nijak zavázáni tak činit. Rozhodně jsem více nakloněna viditelně klamným vírám, které jsou prezentovány jako „Tohle je v co věřím“ než vážnému a reálnému tvrzení „Tohle je čemu bys měla věřit“.

Střední cesta
Samotná podstata duchovní zkušenosti je o tom, že mnoho musí být vsazeno na víru. Samozřejmě v otázkách víry je velice vzácná možnost podat pravý přesný a nezpochybnitelný důkaz. Když provádím „bouřkové kouzlo“ abych ukončila sucho, nemohu nijak dokázat že jsem to byla přímo já, kdo je způsobilý za následující bouřku. Jen to vím na úrovni, jenž často nemůže být vyjádřena slovy. Pro někoho mimo pocit onoho vědění je víra naprosto na něm – ale za žádnou cenu by se neměl cítit nucen věřit jen na založené touze respektování mých přesvědčení. Extrémní stránka náboženské tolerance nám říká, že nemůžeme nevěřit něčím zkušenostem. Realita je taková, že bychom si měli vybrat, čemu budeme věřit, stejně tak jako si vybíráme, které bohy a bohyně budeme následovat, pokud vůbec nějaké budeme. Tolerování práva druhých na jejich víru neznamená, že nemůžeme udělat informované závěry zohledňující důvěryhodnost dané víry. Střední Cesta tolerance je, když uznáváme a podporujeme rozdílnost, ale také respektujeme náš posudek.

Michelle Belanger